Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Pavla Svobody, Alexandra Vondry (ze 17.5.), Tomáše Klvani (z 18.5.) + (z 20.3.)+ (z 12.3.), Lenky Víchové (z 16.5.), rektora Libora Grubhoffera, Miroslava Kalouska (z 12.5.) + (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Džamily Stehlíkové, Michaela Kocába (z 13.5.) + (z 25.4.) + (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Karla Schwarzenberga (z 5.5.) + (z 24.3.) + (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Daniela Kroupy, Marka Ženíška (z 8.5.) + (z 27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), senátora Zdeňka Papouška (z 8.5.) + (20.4.), Marka Bendy, polské velvyslankyně Grazyny Bernatowicz, Jiřího Menzela, Tomáše Pojara, Daniela Korteho, Rudolfa Baránka, Libora Roučka, Michaela Romancova (z 20.4.) + (ze 7.1.) (+ z 20.8.), Zdeny Mašínové (z 15.4.) + (z 27.3.) , Jiřího Zlatušky (z 18.4.) + (z 8.4.), (+ z 21.2.) , Miroslavy Němcové (z 15.4.) + (z 26.3.), Jaroslava Hutky (z 18.4.) + (ze 31.3.), Alexeje Kelina, Antona Litvina, Martina C. Putny, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.), Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, gen. Jiřího Šedivého, Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.), Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) , Jana Zahradila, Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty,Tomáše Peszyńského, Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj či Františka Janoucha
Vladimir Putin byl před patnácti lety poprvé zvolen prezidentem. Čeho si něm Rusové nejvíce váží a jaké udělal největší chyby?
Tehdy se Putin ujal ožebračené země s rozčarovaným a naštvaným obyvatelstvem, která stála na hranici občanské války. Dnes je Rusko opět svrchovanou velmocí, bez níž nelze uspokojivě vyřešit ani jeden problém ve světě. Rusové důvěřují vládě a do budoucnosti hledí bez obav. Státní pokladna je plná a dovoluje vedení země chovat se sebevědomě i v epoše krizí a sankcí. Národ je opět na svou zemi hrdý a má k tomu dobré důvody. To všechno je nezpochybnitelně Putinova zásluha. Další jeho obrovská zásluha podle mě spočívá v tom, že všechny tyto změny byly provedené nenápadně, evoluční cestou, bez velkých otřesů a jen s odstupem patnácti let mohou Rusové v tomto ohledu vidět obrovské množství odvedené práce.
Co se týká chyb Putina, tak nejradikálnější část společnosti mu klade za vinu nedostatečně aktivní boj s oligarchy a pokusy vyhnout se konfrontaci se Západem. Podle mě nejde o chyby, ale o zdravý úsudek. Každá země si může dovolit jen takovou úroveň vzdoru a jen tehdy, jestliže může vydržet a zvítězit v konfliktu. Co se týká problémů mírnější deoligarchizace, tak jak už jsem zmínil, Putin dokázal předejít občanským konfliktům a revolučním náladám, na jejichž hraně společnost stála, ale které by vláda nevydržela. Obětoval formální spravedlnost, které bylo potřeba v boji proti okrádání státu ze strany jednotlivých impérií oligarchů, kvůli tomu, aby úspěšně došel k téměř celospolečenskému konsenzu. Vedení země sice nechalo oligarchům nespravedlivě nabytý majetek, ale přinutilo je žít v souladu se zákony, přestat s krádežemi a vzít na sebe část povinností zabezpečení státní ekonomické a sociální politiky. Putin prakticky převrátil oligarchy na top manažery státu. A kdo s tím nesouhlasil, není už oligarchou a nežije v Rusku.
V knize Velká šachovnice současný poradce prezidenta Baracka Obamy Zbigniew Brzezinski kdysi napsal, že by USA měly Ruskou federaci více přimknout k sobě. Udělat z ní pozorovatele NATO či nějakou bilaterální smlouvou mnohem strategičtějšího partnera. Nikdy se to nestalo. Proč USA tento koncept opustily?
Brzezinski měl pravdu. Jestli USA chtěly nad Ruskem definitivně zvítězit, bylo potřeba se s ním přátelit a dusit ho v objetí. Stát ale ne vždy realizuje objektivně nejvýhodnější politiku. Stejně jako nyní na Ukrajině. Představa elity, co bude výhodné pro ni, se od základů liší od toho, co je výhodné pro zemi. V polovině devadesátých let byly USA v rukou takových elit, které si upřímně myslely, že jsou USA dostatečně silné na to, aby zrušily mezinárodní právo a vyměnily ho za svůj diktát. Proto nebylo nic divného, že část elit USA zachvátila závrať z úspěchů. Když počátkem nového století začaly systematické krize, stala se jedním z vnějších projevů takového Pax America finančně-ekonomická krize roku 2008. V tu chvíli už bylo na změny v americké politice pozdě.
USA nezbylo nic jiného, než pokračovat v silových řešeních a očekávat, že bude Rusko zlomeno, za ním Čína a poté si budou moci určitou dobu užívat své „mírové“ hegemonie. V současnosti je očividné, že se to nepodařilo. USA přecenily své zdroje a podcenily zásoby zdrojů svých oponentů. Putinovi se podařilo upevnit ekonomiku a obranyschopnost země a nyní jeho čas přišel. Teď může partnersky předkládat USA důležité kompromisy. Washington opravdu zašel velmi daleko. Kompromis je podle nich totiž porážka a políček do tváře. USA budou tedy pořád zvyšovat napětí, nicméně vina za konfrontaci a její důsledky pro Evropu leží pouze na jejich bedrech. Ostatně jakož i vina za rozbití a zničení ukrajinské státnosti.
Jaký bude další vývoj situace na Donbase?
Věřím, že do té doby, než bude kyjevský režim smeten ozbrojenou cestou, není mír na Donbase možný. Proto si myslím, že občanská válka se nebude jen prodlužovat, ale rozšíří se i na celou Ukrajinu.
Nicméně ani pro Rusko není takovýto stav moc výhodný. Náhrdelník malých států, jako jsou Abcházie, Luhansko a další, by ho mohl začít v budoucnu dost ekonomicky tížit...
Okolo Ruska podle mě takové malé státečky nezůstanou. Dříve nebo později se totiž stanou jeho součástí. Vždyť po tom touží většina obyvatel, kteří v těchto regionech bydlí. Jestliže ale tato možnost nebude, vytvoří pod ruským protektorátem konfederativní či federativní společenství.
Jak by se dal řešit problém ukrajinské oligarchie? Nemyslíte si, že by tam třeba mohlo dojít k určitému přerozdělení majetku?
Ukrajinští oligarchové sami vyřešili svůj problém. Značná část jejich aktiv ztratila během občanské války hodnotu. To, co zůstalo, může být znárodněno, jak bude národ považovat za nutné. Mělo by to být ale výhodné pro obě strany linie fronty. Oligarchové vyprovokovali tuto válku, oni jsou jí vinni. Oligarchovský režim tak ztratil právo na existenci. Shrnuto, být na místě ukrajinských oligarchů, prodal bych úplně všechno a rychle z Ukrajiny utekl. Než přijde čas, kdy je budou chtít lidé věšet.
Petro Porošenko a Bronislaw Komorowski jsou největšími politickými spojenci. Vztahy Ukrajiny s Polskem mají za sebou nicméně dost problematickou minulost...
S momentem vzniku samostatného ukrajinského státu jej Polsko považuje jako nárazníkové teritorium mezi sebou a Ruskem. Polští politici nepokrytě hovoří o tom, že nezávislá Ukrajina je pro ně garantem nezávislého Polska. Poláci, pravda, neupřesňují, že hovoříce o nezávislé Ukrajině myslí takovou Ukrajinu, která je plná nenávisti vůči Rusku. Nyní je ale Rusko nenávidící a nezávislý ukrajinský stát v agónii. Poláci se nervují a usilují o to, aby jeho agónie byla co nejdelší, ideálně aby se nějak udržel. Ve zmíněném očekávání vlastně namísto toho, aby zlepšili vztahy s Ruskem, vytvářejí podmínky pro tuto nenávist. Na tom bazíruje celá polská politika posledních třiadvaceti let. V postojích Petra Porošenka a Bronislawa Komorowského se nic nezměnilo. Vztahy Leonida Kučmy a Aleksandra Kwasniewského byly stejné, jen Ukrajina tehdy ještě žila.
Prezident Miloš Zeman již několikrát projevil smírný postoj vůči Rusku. Jak vnímáte roli České republiky v těchto geopolitických hrách?
Myslím si, že v současné realitě dělá Česko maximum toho, co může, aby nevratně nezničilo vztahy s Ruskou federací. Bohužel jako člen EU a NATO není Česko samostatné ve své volbě a musí se držet všeobecné zahraniční politiky EU, kterou však Češi neformulují. Pozice prezidenta Zemana zaslouží úctu, tím více, že jej nepodporuje česká vláda. Váš prezident tedy odolává dvojímu tlaku. Vnějšímu z EU a USA a vnitřnímu ze strany vlády. Podle mě čerpá síly pro vedení vlastní mezinárodní politiky z podpory české společnosti.
Co si myslíte o navrhované smlouvě Transatlantického obchodního a investičního partnerství (TTIP) mezi Evropskou unií a Spojenými státy?
Z mého úhlu pohledu je smlouva o transatlantické spolupráci TTIP pro Evropskou unii jak politicky, tak i ekonomicky stejně nebezečná, jako bylo pro Ukrajinu podepsání dohody o asociaci s EU. A stejně jako Ukrajina dohodu o asociaci nepřežila, tak EU riskuje, že nepřežije TTIP. Evropa má i bez této smlouvy dostatečně mnoho těžkých problémů, které může dobře řešit jen v těsné ekonomické spolupráci s Ruskem. Jestliže není EU k takovému vzájemnému vztahu připravena, znamená to, že nebezpečí její ekonomické katastrofy poroste.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jan Rychetský